Ptáčci zpívají, moře šplouchá, jinak TICHO

19. července 2015 v 17:44 |  Život je boj
Šli jsme velice pomalu, protože ta noha mě fakt šíleně bolela. "Hele, asi opravdu bude lepší, když půjdu sám. Vrátím se, slibuju," usoudil Patrik.
"Ty ses snad zbláznil, ne? Jsme bůh ví kde a ty mě tu chceš nechat samotnou, když ani nemůžu chodit? Co když tu budou kanibalové a sežerou mě?!" rozkřičela jsem se. Sice jsem s ním nechtěla trávit společný čas, ale přeci jenom jsem měla větší šanci na přežití, když se mnou zůstane a bude mě chránit.


"Prosím tě, máš otřes mozku nebo co? Kanibalové? Haha, jsme někde na ostrově, třeba potkáme turisty! Nemusí být ostrov hned opuštěný, ne? Trochu optimismu, krásko!" ta jeho oslovení mě dělala rudou.
"S mozkem máš něco ty, protože podívej se kolem! Všude moře a džungle! Jo a hořící letadlo! Můžeš mě dovést aspoň tam? Porozhlédnu se kolem a ty se půjdeš podívat po ostrově, zda nenajdeš třeba rovnou cestovní kancelář!"
"Fajn, dovedu tě tam a pak se rozloučíme," zdál se být podrážděný. Vzal si mě do parády, protože mé tělo se zvedlo do výšky a hlavou jsem mu viděla akorát tak jeho pozadí. Hmm... jo sexy zadek, to se musí nechat. Ale jinak parchant, dokonce si mě tady nosí na zádech.
"Co když spadnu? Budu mít i tu druhou nohu zlomenou!"
"Ježiš, přestaň už, je to pár kroků. A pokud sebou budeš házet, tak pak spadneš." Nechala jsem toho a za pár vteřin mě posadil na písčitou pláž. Ocitli jsme se přímo na místě naší havárie.
"Jak je možné, že jsme se my dva objevili tak daleko od letadla, nepřijde ti to divný?"
"Asi tě na místo zanesl tvůj přítel kanibal," začal se smát. Kopla jsem jsem ho do kolen zdravou nohou.
"Au, co děláš? Chceš snad, abychom nezjistili, kde mají požírači svoje hnízdo?"
"Můžeš brát aspoň chvíli věci vážně? Prosím! Tohle není sranda a my se z toho musíme dostat. Musíme spolupracovat, jakmile se dostaneme zpátky domů, slibuji ti, že o sobě už nikdy v životě neuslyšíme. Ale myslím si, že by ses rád vrátil tak jako já, tak prosím, pomož nám k tomu!" Jeho tvář se zdála být jiná než obvykle,vážnější. Ale když promluvil, nic se nezměnilo. "Vždyť já jsem stále vážný, sakra. Teď si tady třeba lez po kolenou, plaz se, je mi to fuk, protože tohle byl tvůj plán, tak si s ním poraď. Já odcházím na pochůzku. Nazdar, " odplivl si kus ode mě a odešel pryč. Ani ho nezajímalo, jestli nezůstal někdo naživu. A věděla jsem, že se sem už nikdy nevrátí. Skvělý, co teď budu dělat. Chvíli jsem se rozhlížela kolem. Jediné, co jsem pochytila byla palčivá bolest nohy - natékala, třásla jsem se zimou, i když bylo pekelné vedro a ptáci v korunách stromů pěkně zpívali. Zaposlouchala jsem se do šplouchání vln moře, které narážely o útes blízko mě. Uklidnilo mě to, nadechla jsem se a...Zaslechla jsem nějaké zakašlání. Rychle jsem se postavila na kolena a utíkala po čtyřech jako nějaký pes za zvukem, který přicházel z ruin letadla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Život je boj - co si o tom myslíš?

Pokračovat 100% (2)
Přestat 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama