Roboti vs Lidé

14. července 2015 v 20:43 |  Sci-Fi, fantasy
Hráči:
  1. misa660
  2. ichi
  3. volno
  4. volno
  5. volno

Píše se rok 3050. Lidé se válejí ve svých obrovských postelích, které se pohupují nad zemí. Téměř se do nich ani nevejdou, protože jsou natolik obézní. Na světě se najde možná tak 100 lidí z několik miliard, kteří zůstali "normální" a snaží se dělat věci jako lidé z doby 21.století. Nepořizují si roboty jako svoje pány a pokouší se přesvědčit lidi, že roboti jsou jen stroje, které ničí krásný svět. Nikdo však neposlouchá. Jednoho dne se do rodiny, která absolutně odmítá naprogramované panáčky, dostala robotka Dorotka. I přes všechno odmítání jim zůstala na krku.


Liz probudil kručící žaludek. Rozespale sešla schody a začenichala. Z kuchyně se linula příjemná vůně. Její úsměv zkazil pohled na Dorotku, která už nějakou chvíli připravovala snídani.
"Dobré ráno," pozdravil stroj a umě nastříkal šlehačku na palačinku. "Jak jsi se vyspala?"
"Nazdar," odsekla hnědovláska a otevřela špajz, odkud vylovila tousty. "Šlo to, ale opakuju. Nelez mi do pokoje. Umím si uklidit sama. Navíc, chci mít svoje soukromí!" Cvakl topinkovač.
"O tom jsem s tebou také chtěla mluvit," oznámila Dorotka naprogramovaným hlasem. "Našla jsem u tebe nevhodné pře..."
"Přesně o tom mluvím!" přerušila ji Liz a zrudla. Nevhodnými předměty hospodyňka jistě myslela její sbírku červené knihovny. "Chci svoje soukromí. Fakt nevím, co tu ještě děláš, když jsme ti dali jasně najevo, že tě tu nechceme! Je mi jasný, o co vám, mechanickejm pošukům, jde! Ale to se nestane, chápeš?"
"Nechápu," odvětila a položila hromadu lívanců na stůl. "Měla by ses prostě podřídit. Jinak by to mohlo bolet..."

Bože můj, snad mě nezačne ještě krmit. "Chci, abys odešla ven a už se nikdy nevrátila. Chci se v klidu nasnídat, díky."
"Ovšem, jen vám ještě naliji horký čaj. Co mám venku uklidit?"
"Nechci čaj, nechci ani uklízet! Chci, abys odešla, chápeš?"
"Kam odejít? Mám jít vyvenčit Maxe?" zeptal se ten hloupý stroj. Mezitím se přiřítil náš malý bílý bišonek Max a skákal přede dveřmi. Když viděl, že se neotvírají, začal pobíhat kolem Dorotky. Aspoň někdo jí má rád. Chudák Max, vůbec nic nechápe. Možná je to tak dobře.
"Fajn, jdi vyvenčit Maxe a neztrať ho. Až se zase nezakecáš s nějakým stupidním robotem, jako minule."
"Jak dlouho, Liz?"
"Tři hodiny, díky a už běž." Za tu dobu budu už snad v práci. Dorotka otevřela domovní dveře, vzala si vodítko a odešla s Maxem pryč. Sláááva!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ichi ichi | E-mail | Web | 19. července 2015 v 15:57 | Reagovat

Liz probudil kručící žaludek. Rozespale sešla schody a začenichala. Z kuchyně se linula příjemná vůně. Její úsměv zkazil pohled na Dorotku, která už nějakou chvíli připravovala večeři.
„Dobré ráno,“ pozdravil stroj a umě nastříkal šlehačku na palačinku. „Jak jsi se vyspala?“
„Nazdar,“ odsekla hnědovláska a otevřela špajz, odkud vylovila tousty. „Šlo to, ale opakuju. Nelez mi do pokoje. Umím si uklidit sama. Navíc, chci mít svoje soukromí!“ Cvakl topinkovač.
„O tom jsem s tebou také chtěla mluvit,“ oznámila Dorotka naprogramovaným hlasem. „Našla jsem u tebe nevhodné pře...“
„Přesně o tom mluvím!“ přerušila ji Liz a zrudla. Nevhodnými předměty hospodyňka jistě myslela její sbírku červené knihovny. „Chci svoje soukromí. Fakt nevím, co tu ještě děláš, když jsme ti dali jasně najevo, že tě tu nechceme! Je mi jasný, o co vám, mechanickejm pošukům, jde! Ale to se nestane, chápeš?“
„Nechápu,“ odvětila a položila hromadu lívanců na stůl. „Měla by ses prostě podřídit. Jinak by to mohlo bolet...“

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama