Výletní loď

29. srpna 2015 v 10:35 | misa660 |  Jednodílné

VÝLETNÍ LOĎ


Otočil se a spěchal nahoru po železných schodech. Přidržoval se zábradlí, smaragdové oči ho pálily. Vystoupal na palubu a začal se pohybovat do rytmu hudby. Najednou se cítil v pořádku a byl to zase on, Gabriel. Prohrábl si rozčepýřené kaštanové vlasy a s úsměvem postupoval dál do davu. Po jeho náhlém návratu se nic nezměnilo. Lidé tančili, pili drinky, smáli se a křičeli na sebe, protože nebylo slyšet vlastního slova přes hlasitou klasickou hudbu. Na provizorním pódiu vystupovala skupina, kterou Gabriel neznal. Robustní muž s knírem hrál na harmoniku, půvabná žena v červených šatech na housle a poslední člen byl mladý kluk, který se schovával za klavír. Gabrielovi klasická hudba nic neříkala, ani netušil, proč se zrovna objevil na výletní lodi 5.listopadu 2015. Došel do víru plných lidí, kteří ze sebe vyřazovali pozitivní energii. U baru si objednal míchaný koktejl a brčkem ho pomalu usrkával a vychutnával. Rozhlížel se kolem sebe, ale velice nenápadně, aby na sebe neupoutal pozornost. "Ještě něco chybí. Poslední dílek skládačky," pomyslil si.


Když už měl téměř dopitý alkoholický nápoj zbarvený dočervena, přisedla si k němu postarší žena s růžovým šátkem kolem krku. "Jste tu sám, krasavče?" zdála se být velmi opilá. Na obličeji se jí už rýsovalo několik vrásek, Gabriel zahlédl i pár šedivých vlasů a celkem se mu hnusila. Neodpověděl jí a srkal poslední obsah skleničky. Barman si od něj vzal dopitý drink a Gabriel se zvedal ze židle. "Snad neutíkáš, mládenče," zasmála se zase ta stařešina. Dobře, bude jí něco nad padesát, ale pro jednatřicetiletého Gabriela byla už prostě stará. "Madam, neměla byste tolik pít, přeji vám příjemný večer." Při odchodu ho opět začaly pálit oči a cítil se nesvůj. Poslední dílek skládačky. Jsi blízko. Našeptával mu vnitřní hlas. Rychle se otočil zpátky k baru, kde ještě před chvílí seděla opilá žena. Nebyly po ní žádné stopy. Gabriel si znovu vybavil její postavu. Vrásky, velké oči, úzké rty, povislé poprsí, růžové šaty a růžový šátek! "Růžový šátek, to je ono!" Najednou si vyřítil z baru pryč na záď lodi. Jako by jasně věděl, kde ženu najde. Zrovna se nakláněla do moře, aby se mohla vyzvracet. Gabriel k ní přiběhl a podržel jí docela ještě dost dlouhé vlasy, aby nepřišly k úrazu. "Asi jsem to dneska přehnala, co říkáte?" podívala se na něj, když se jí trochu ulevilo. "Varoval jsem tě, Anito," oslovil jí Gabriel. Anita se na něj vyděšeně podívala. "My se známe?" Gabriel nechápal.
"Ehm... ne. Měli bychom?" nepamatoval si, že jí oslovil Anito.
"Tak jak víte, že se jmenuji Anita?"
Bože, už zase. Tohle mě dokáže vážně naštvat. "Zmínila jste se tehdy v baru. Také jste mi vyprávěla o vašem růžovém šátečku, který jste dostala od vaší matky, když zemřela," zaimprovizoval, aby zjistil, zda se opravdu jedná o tento šátek. Anita vzhlédla a její oči ukazovaly strach. Ale pak se začala smát. Gabriel se proto také uchechtnul, aby vypadal zdvořile. "Promiňte, to jsem vám vykládat neměla. Vážně jsem opilá, asi bych si měla jít sednout."
"Ano, jistě, pomohu vám," vzal jí za ruku a kolem pasu, aby jí mohl podpírat.
"Jste velice laskavý, jakže se jmenujete?"
"Gabriel," usmál se na ní a ona úsměv opětovala.
"Omlouvám se, pokud jsem s vámi jednala nějak nezdvořile. Dokonce mám i přítele, nevím, co to do mě vjelo. Trochu nám to neklape, proto jsem se musela jít o víkendu zabavit a opít. Sama," poslední slovo zdůraznila.
"V pořádku, všechno bude v pořádku. Slibuji." Anita nepochopila, proč jí Gabriel něco slibuje, ale nechala to plavat. Gabriel jí dovedl na místo, kde nikdo nebyl. Poukázal na lavičku, aby se posadila. Anita si neohrabaně sedla a podepřela si hlavu. Gabrielovi opět začaly pálit oči a soustředil se pouze na šátek. "Anito, mohl bych si na chvíli půjčit váš šátek?" šel do toho po hlavě. Potřeboval ho co nejdřív. Musí se to stát včas. Zábava nesmí skončit.
"Můj šátek? Na co by vám byl?" Gabriel byl na její otázku připraven.
"Víte, nevíte o mně všechno," začal nervozně vyprávět svůj příběh, který neobsahoval jediné pravdivé slovo. "Mé dětství nebylo moc šťastné. Často jsem si hrál s dívkami a chtěl se jim vyrovnat. Začal jsem je obdivovat natolik, že mým snem bylo se stát též ženou. Rodiče mě nechali zavřít do psychiatrické léčebny. Asi to pomohlo, ale přesto mám někdy chuť si vyzkoušet dívčí věci a ten váš šátek, strašně rád bych si ho chtěl omotat kolem krku tak jako vy," Anita ho bedlivě poslouchala, ale párkrát bylo vidět, že se ho bojí. Po jeho lživém vyprávění nastalo hrobové ticho. Anita nespustila z Gabriela oči a asi po minutě promluvila. "To je mi líto. Ale stávají se i horší věci. Ráda bych vám ho půjčila, Gabrieli, ale je to jediná věc po mé matce a nechci, aby se zničil. Je z hedvábí, dávám na něj veliký pozor." Přejela látku rukou. Gabriel s touto situací nepočítal. Myslel si, že jeho historka zabere. Zkusil změnit postoj vůči stávájící situaci, která se mu příčila. Nechtělo se mu do toho, ale pořád si ještě zachoval chladnou hlavu a nevybouchl. Pokud nezabere ani to, něco ošklivého se stane. "Dobře, Anito. Co kdybychom chvíli poseděli a hleděli na mořský život. Můžete se klidně opřít." Anita se pouze usmála a položila si hlavu na jeho rameno. Gabriel jí začal hladit po tváři. Anita se nebránila. Po chvíli jí zvedl tvář a jejich oči se setkaly. Gabriel slyšel, jak Anitě tluče srdce a jemu spíš odumíralo. Přemohl se a jeho rty se pomalu přibližovaly k jejím. Pak se Anita odtáhla. "Já, … já nemůžu. Jsem opilá a vy určitě také. Měla bych jít," chtěla se rychle zvednout, ale Gabriel jí to nedovolil. Mohl jí na místě zabít, ale ještě tomu dal šanci. "Anito, váš přítel se to nedozví. Jen jednu noc," přitáhl si jí k sobě a Anita se ho už pevně držela. Podvolila se mu. Líbali se vášnivě, Gabrielovi se kolikrát zvedl žaludek, ale stále držel. Nakonec jí zajel do výstřihu, kde nahmatal povislá prsa. Bradavky jí stály. Kéž by i on z toho měl takovou slast, ani ten dole s ním nemluví. Nejtěžší část. Dostat se jí do kalhotek a pak bude šátek jeho. Vzal jí do náruče a odvedl jí k železným schodům. Sestoupil s ní níž a tam jí přirazil ke zdi. Gabriel jí stáhl kalhoty a začal jí rukou těšit přes kalhotky. Anita začala vzdychat. Nakonec jí musel stáhnout i babkovské bílé spodní prádlo, ale sám sebe nesvlékl, i když Anita chtěla. "Nejdřív tebe, kočičko," dělalo se mu už fakt špatně. Nakonec se mu podařilo dostat se na správné místo a Anita se udělala. To už Gabriel dávno držel šátek v ruce. "Dáme si pauzu, jdi se omýt na záchod, pak přijde řada na mě, ano?" Anita se oblékla jako omámená a odešla po schodech pryč. Gabriel si oddychl, že už tohle nebude muset opakovat. "Dělám to pro její dobro. Nebudu jí zbytečně zabíjet samotnou, když za chvíli umře s ostatními."

Rychle běžel dál do strojovny, kde si předtím všechno připravil. Vesele pozdravil svázaného námořníka a dostal se k ovládacímu panelu. "Knírku, za chvíli bude po všem. Ale musíš mi pomoct, co mám zmáčknout, aby se loď zastavila? Je to velmi důležité pro náš projekt!" Popadl ubohého zmítajícího se námořníka a dovedl ho k desce. "Nic? Tak nic, poradím si sám," pohodil ho zpátky na zem. Oči opět pálily a po odezvě věděl všechno o námořníkovým životě. Pan Grey. Pomačkal čudlíky a šátkem přikryl ovládací desku. Začala hořet. "O ohni jsi mi neřekl, hajzle!" jeho šéf netušil, že Gabriel má panickou hrůzu z ohně. Gabrielovi se udělalo ještě víc špatně než už mu bylo z erotického aktu se stařešinou. Pozoroval plápolající plameny ohně, rozkašlal se a upadl do bezvědomí.

Když se probral, nacházel se na palubě s Anitou. Všude byl křik a chaos, žádná hudba. Lidé házeli záchranné čluny na vodu, aby se co nejrychleji dostali pryč z hořící a potápějící se lodě. Gabrielovi všechno došlo a rychle se zvednul. "Uf, už jsem myslela, žes umřel! Rychle, někdo chtěl podpálit loď, svázal námořníka a teď všichni umřeme. Asi ses ho pokusil dopadnout, protože jsem tě našla tam dole," Anita ho popadla za ruku, aby se s ním rychle dostala pryč na moře. Gabriel se jí však vykroutil, praštil jí loktem do hlavy a běžel zpátky dolů. "Ne, ne, ne.... Tohle se nemůže dít." Dole už byl jenom požár. Gabrielovi opět začaly pálit oči. Rychle proskočil ohněm a prošel jím. Něco se stalo. Takhle to nemělo být. Hledal ovládací desku, čudlíky, šátek, ale už nic z toho neexistovalo. Pak v rohu zahlédl kousek růžové látky. "Do háje, proč nehoříš?!" Přiběhl k nehořící látce a sebral jí. Náhle všechno vybouchlo, Gabriel se lekl a přestal se soustředit na svoje oči a to se mu stalo osudné. Jakmile ho přestaly pálit, cítil všude na těle plameny a bolest. Začal křičet, což však netrvalo dlouho. Jeho řev utichl téměř okamžitě a Gabriel uhořel.

Nevinní lidé na palubě se před výbuchem stihli zachránit, až na pár nešťastníků. Buďto to nestihli nebo nebyl dostatek člunů. Bohužel, Anitu ještě dřív ušlapali k smrti. Nevinné tělo leželo na podlaze a ostatní lidé byli natolik vyděšení, že si bezvládného ženy ani nevšimli. Ještě před smrtí si však Anita vzpomněla na svůj růžový šátek od matky. Její poslední slova, která utrousila, zněla: "Ty hajzle," a to si odnesla do hrobu.

Šéf Gabriela se velice rozzuřil. Jeho projekty nebudou fungovat a nebude vydělávat jmění, pokud nesežene za Gabriela náhradu. A ta se bude těžko hledat ve světě nudných lidí bez vzácných schopností. Na chvíli si svět může oddechnout, protože projekty leží stále v šuplíku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | E-mail | Web | 22. ledna 2016 v 22:26 | Reagovat

Páni, nádherná povídka. Líbí se mi, jak to zpočátku působí normálně, že postava je trochu snad i povýšená a pak do toho zasadíš kapku zvláštnosti. Úplně se to tím změnilo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama