Jídlo na ostrově (ze slov)

9. září 2015 v 21:24 | misa660 |  Jednodílné
Vygenerovala jsem si náhodná slova, která jsem musela použít v příběhu. Slova: červ, cibulačka, jídlo, datle, kiwi, poklad (nevím, proč si můj generátor vybral samé jídlo, asi měl hlad :D)


Už je to dvacátý den, kdy je mým domovem ostrov. Byl jsem rybářem a jednoho dne mě na malé lodičce zastihla pořádná bouřka. Myslel jsem, že umřu. Ale Bůh měl se mnou jiné plány. Nechal mě živého na tomto ostrově. Největším problémem je jídlo a voda. Pokud se vzdálím od řeky, která teče blízko mého příbytku, a vydám se na túru, musím mít s sebou velmi velkou zásobu vody. Ostrov je velmi suchý, občas se mi poštěstí, že najdu nějaká jezírka, ale většinou nejsou čistá. Nejhorší je, že za dvacet dní tu pršelo jen jednou.

Jenže dnes mám velký problém s jídlem. Už asi týden nemůžu najít nic užitečného k snědku a zásoby mi ubývají. Občas najdu nějaké ovocné keře nebo stromy nebo zašlápnu nějaké ty broučky, které si opeču nad ohněm. Ovšem mnohokrát netuším, co si vůbec strkám do pusy. Zbývá mi jediné: Modlit se, že to není jedovaté. Kupodivu jsem stále na světě.

Prošel jsem kolem vyhaslého ohniště a uvědomil si, že budu muset do večera sehnat pár větviček a dříví. Došel jsem ke skrýši, vykopaná díra přikrytá kameny, a nahlédl do ní. Téměř nic k snědku. Jak já bych si dal cibulačku. Zavzpomínal jsem na svojí maminku, jak uměla uvařit tu nejlepší cibulačku a já jí hltal jako nějaký pes, protože mi tak strašně chutnala. Když jsem o tom tak snil, ozval se můj žaludek, že by si už něco dal. Pohladil jsem ho a konejšil ho.

Přikryl jsem díru kameny a zašel si pro batoh. Hodil jsem tam pár láhví s vodou a vyrazil. Vždy mám u sebe nožík a sirky. Nikdy nevíte, co se může hodit. Cestou jsem si zpíval, abych zapomněl na hlad. Když už jsem chodil hodinu, konečně se mi rozzářily oči. Přede mnou rostly keře s kiwi. Sbíhaly se mi sliny. Rozeběhl jsem se a začal sbírat chlupaté plody. Jenže po chvíli již všechny natrhané plody skončily v trávě. V každém kiwi se kroutil červ. Jak nechutné. To v žádném případě jíst nebudu! Mohl jsem si aspoň ukuchtit červíky, ale nějak jsem si stále říkal, že mám ještě dost času najít něco mnohem lepšího a vydatnějšího. Zkusil jsem jiný keř, ale zase ta samá situace. Proč? Nakonec jsem to vzdal a místo opustil. Nechtělo se mi ztrácet čas nad kiwi a oblast se mi zdála být něčím nakažená. Není možné, aby na každém plodu byl červ!

Můj vztek přehlušil kručení břicha. Alespoň něco pozitivního. Uplynuly asi další dvě hodiny, únava vzrůstala a uvažoval jsem o tom, že bych se měl pomalu vracet. Nohy mě bolely, puchýře se zdály být po celých chodidlech. Voda mi docházela a čas plynul. Ještě si musím obstarat nějaké dříví, abych v noci nezmrzl. Nemohl jsem se ještě otočit, musím jít dál, abych měl šanci něco najít. Přemohl jsem se a vydal se na další cestu. Dostal jsem se na místo, kde to připomínalo poušť s oázami. Také ze mě teklo mnohem více potu než před půl hodinou. Je možné, že ostrov dokáže z ničeho nic změnit klima? Za chvíli jsem však přestal uvažovat a opět se zaradoval. Přede mnou se tyčily dva datlovníky. Budu mít datle! Mňam! Přiblížil jsem se k nim a vzhlédl. Byly poměrně nízké, na datle bych dosáhl lehce. Jenže neměl jsem na co dosáhnout. Datlovníky byly prázdné. Žádné datle, prostě nic. V tuto chvíli mě přepadlo zoufalství. Umřu hlady. Vyčítal jsem si, že jsem si s sebou nevzal aspoň červivé kiwi. Ale vrátit se nehodlám, protože bych to do setmění nikdy nestihl. Loknul jsem si vody z láhve, ve které zbývalo velmi malé množství a vydal se jinou cestou zpátky k příbytku. Začínal jsem přemítat o tom, že je ostrov zakletý.


Šel jsem lesem, najednou džunglí a pak mezi skálami. Asi už umírám a trpím halucinacemi. Nedovedl jsem si to jinak vysvětlit. Pak mě zaujala jedna obří skála s přístupem dovnitř. Pomalu jsem nakoukl do temné jeskyně a zavolal: "Haló?" ovšem, odpověděla mi sama skála. Slečna Ozvěna. Nakonec mě to začalo bavit a zašel dál do hloubky. Nic jsem neviděl, proto jsem vytáhl sirky a škrtal jimi o sto šest. Bylo mi jedno, že si je vyčerpám a už nebudu mít ani oheň. Hlavní bylo to, že jsem se naprosto bavil. Konečně na mě někdo mluvil. Připadalo mi to, jako bych potkal člověka. Popadlo mě šílenství. Smál jsem se tak, až se za břicho popadal. Nakonec jsem si lehl a mlátil rukama do země a smál se. Jenže pak mé tělo ztuhlo, na něco jsem narazil. Ta zem byla měkká. Škrtl jsem sirkou a zahlédl jsem, že je pode mnou kopeček hlíny. Jako by tam bylo něco zakopaného. Zběsile jsem začal hrabat, za nehty se mi dostávala špína, ale já se cítil vzrušený. Pak se objevilo něco tvrdého. Cinkalo to. Vytáhl jsem podivnou těžkou věc ze země a nevěřil jsem vlastním očím. Do rukou se mi právě dostala malá železná bedna. A pod ní byly další a další. Našel jsem poklad! Jenže k čemu mi bude, když stejně zemřu hlady? Otevřel jsem první bedničku. A všechno, co jsem spatřil, jsem strčil do pusy a rozkousal. Bylo to jídlo! Spousty jídla! Různé tyčinky, nezkažené ovoce a zelenina, syrové maso, pečivo, naprosto všechno, co můžete najít v supermarketu. Jak se to sem dostalo nemám páru. Jak to vydrželo? Absolutně netuším. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno a z jeskyně jsem si udělal nový domov, protože bych to nikdy nepobral. Žiji tam dodnes a perfektní je, že ta díra je bezedná. Každý týden přibudou nové zásoby a já tak netrpím hlady. Ani nevím, jestli se mi chce zpátky domů. Mám tu jídlo zadarmo a vodu získávám z jediné řeky, která tu teče. Aspoň se projdu. Nevím, jestli jsem v nebi nebo v pohádce, ale zatraceně se mi tu líbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama