Pomáhejme si

7. února 2016 v 10:21 | misa660 |  Jednodílné


Má kratší povídka

Brouzdám se večerními pražskými ulicemi. Pozoruji lidi kolem sebe. Slyším spoustu hlasů, mužských i ženských. Často nerozumím, co říkají, protože mluví cizí řečí. Do centra si vyšlo mnoho turistů. Nohy mě vedou směrem k řece, k Vltavě. Rozhodnu se přejít přes Karlův most, na kterém se skoro ani nedá hnout. Vidím, jak někteří umělci již končí svůj den a připravují se na cestu domů. Mnoho z nich však stále pracuje a baví turisty. Pokračuji dále, mám namířeno na Kampu. Chci si sednout a pozorovat poklidnou Vltavu. Procházím kolem výrostků, kteří se chovají neslušně a pokřikují po sobě. Náhle jeden z nich udeří ječící brunetku, která pod jeho tlakem klesá k zemi. Mlčky pozoruji, nechci se toho účastnit, ale jsem ve střehu a připravený zasáhnout. K dívce přibíhá blondýnka, která stála opodál. Pomáhá jí ze země, brunetka ji však odstrčí a vstane sama. Situace se zdá být pod kontrolou, odcházím. Ujdu pár kroků a minu starého muže, který se krčí na špinavých dlažebních kostkách, před sebou čepici a v ní pár drobných. Možná na jeden rohlík. Vytáhnu z kapsy peněženku a hodím mu dvacku.

"Děkuju, děkuju, mladíku," pokývám na souhlas a pokračuji v cestě. Hřeje mě u srdce, dobrý skutek nás dělá dobrým člověkem. Blížím se k cíli, když v tu chvíli kolem mě zavane mírný větřík. Právě kolem mě proběhl muž, který měl opravdu naspěch.

"Okradl mě, chyťte ho!" slyším za mnou hlas ženy. Neváhám a rozebíhám se za údajným kapsářem. Běží velmi rychle, nestíhám ho dohonit. Lidi mu uvolňují cestu a v obličejích jim raší náznak strachu či zmatenosti. Nechci se vzdát, proto se snažím ze sebe vydat veškerou svou energii, která mi ještě zbývá. Zabočí do uličky, která se stáčí směrem zpátky k mostu. Obíhá blok a opravdu opakuje svojí cestu. Vidím okradenou ženu, muže bez domova, kterému jsem dal dvacku. Když se zloděj dostává ke staříkovi na zemi, náhle padá a kabelka, kterou doposud držel, leží na zemi. Dobíhám k němu a nyní si povšimnu, že mu bezdomovec podrazil nohy. Kapsáře rychle zasednu, dám mu ruce za záda a na dámu, která přicupitala pro svojí kabelku, zahulákám, aby zavolala policii. Z kabelky vylovila mobilní telefon a vytočila 158. Za pár minut už zloděj sedí na zadním sedadle v policejním autě.

"Mockrát vám děkuji, všem," podívá se na mě žena a podá mi ruku. Stisk opětuji. Poté stočí pohled na staříka, který se stále krčí na zemi, ve stejné poloze, jako jsem ho míjel poprvé, a přistoupí k němu. Sehne se a políbí ho letmo na čelo. Jeho smutný výraz se náhle promění ve šťastný.

"Vemte si to," podává mu dva tisíce korun. Muž zavrtí hlavou.

"To nemůžu, mladá paní."

"Ale můžete," bere ho za ruku a do dlaně mu vloží rovných dva tisíce korun.

"To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat." Usmějí se na sebe, mně ještě jednou poděkuje a odchází. Stařík nám velice pomohl, je mi ho líto, co se mu přihodilo, ale nemůžu s tím nic udělat. Také jsem mu finančně vypomohl a pár dalších pozorovatelů, kteří celou situaci sledovali, k nám přišli a vytahovali svoje peněženky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ichi ichi | E-mail | Web | 8. února 2016 v 14:32 | Reagovat

To je roztomilý. Máš tam pár překlepů a tak, ale zapnula jsem gramatický autoignor a vychutnala sdělení. Moc se mi to líbilo. :3
...
Já myslela, že tenhle blog už nefachá! Dneska jsem sem ze zvědavosti přišla nahlédnout a ejhle! Takže jsi to zase rozjela? :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama